Teda vlastně alpaky. Naše čtyřčlenná parta si vysnila cestu do Jižní Ameriky a nejlevnější letenky padly na Peru. Jak bývá naším zvykem, snažíme se chodit tam, kde nejsou davy lidí. Místo mainstreamového Machu Picchu nebo nejjednodušší trase k Duhovým horám jsme tak zvolili trek kolem hory Ausangate.
Aklimatizaci jsme strávili v Cuzcu. Opravdu doporučujeme dodržet doporučené tři dny a nehnat se do hor o den dřív, jako my. Autobusem jsme se dokodrcali do vesničky Tinki. Naše startovací místo. Jako jediní cizinci široko daleko jsme hned vzbudili rozruch. K autobusu nás přišel přivítat a potřást nám rukou místní policista. Nadšeně ukazoval, kde pořídíme nožík a u kterého kamaráda se můžeme ubytovat. S trochou nejistoty jsme na něj dali a ubytovali se v “hotelu”, který byl zároveň prodejnou elektroniky. Mimo sezónu se tu totiž většina lidí musí živit ještě jinak. Na večeři jsme zašli do restaurace, která byla zároveň papírnictvím.
Natěšení na dobrodružství jsme vyrazili brzy ráno. Přešli jsme vesničku a před námi se rozlily pastviny s alpakami, které se nebály se s námi jít pozdravit. Stoupání nás překvapilo hned od začátku, stejně jako nadmořská výška. Po několika hodinách funění do kopce s bolestí hlavy a pocitem, že jsme zrovna vykouřili krabičku cigaret, jsme si slíbili, že příště aklimatizaci rozhodně nepodceníme.
Čekalo nás šest dní na cestě, kde jsme potkávali pastevce alpak a peruánky v barevných sukních, které stejnou cestu jako my ušly s úsměvem na tváři a dvakrát tak rychle.
Krajina jako ze Lvího krále
Na většině míst jsme nevěřili, jak krásnou krajinou procházíme. Ledovce a průzračné ledovcové řeky. Hory vysoké tak, že musíte zaklonit hlavu. Alpaky zvedající hlavu, když procházíte, jako by chtěly pozdravit. Teplé prameny, ve kterých jsme se první a poslední den vykoupali. A hlavně žádné davy lidí. Za celou dobu jsme potkali asi tři skupinky turistů (z toho jedni byli Češi a jedni Poláci). Byli jsme prakticky sami. Jen my, a alpaky a vrchol Ausangate, který nás celou cestu provázel. Zkouška přátelství jak se patří.
A výbava? Stan a kvalitní karimatka jsou must have
Letěli jsme jen s příručními zavazadly, po treku jsme ještě dva týdny chtěli cestovat. Batohy jsme tedy sbalili velmi minimalisticky. Věci, které máme dlouhodobě vyzkoušené a fungují nám, je jich tak málo, že se vejdou do čtyřicetilitrového batohu a zároveň vystačí na poměrně náročný trek natěžko (kromě vody). Samozřejmě jsme si ale do všech batohů rozdělili kafe a všechno příslušenství na jeho přípravu. To, že si kvůli výškové nemoci kafe dáme až poslední den, jsme samozřejmě nevěděli.
Noční teploty byly většinou pod bodem mrazu, proto bylo nutné připravit se na nízké teploty. Takže tentokrát žádné spaní jen pod celtou. Stany se bez problému daly půjčit v Cuzcu, kam jsme je po treku zase vrátili.
Holky investovaly do kvalitních karimatek a byla to nejlepší volba, jakou jsme mohly udělat. Pokud už se plácnete přes kapsu a koupíte si kvalitní péřový spacák, nemyslete si, že vám bude teplo, když budete pořád spát na karimatce z Lidlu. Thermarestky v kombinaci s dobrým spacákem zafungovaly krásně a nám se spinkalo jako v bavlnce.
Trasa je dobře přístupná a celou dobu jdete prakticky po cestě. Žádné lezení, žádné technikálie. Trekové hole, které jsme spoustu let odsuzovali, jsme ale Lucce při plazení se do kopců nakonec záviděli.
Celý trek se pohybujete v nadmořské výšce kolem 4 000 m.n.m., vylezli jsme dokonce až do pěti tisíc. Určitě to tedy chce dobrou bundu (polovina týmu to zvládla i s nejlevnější variantou z Decathlonu), čepici a rukavice na noc, spodní vrsty (merino bylo super), dlouhý kalhoty.
Voda přímo z ledovce, ale po jídle ani památky
O vodu nebyla nouze. Ledovcové řeky nabízely průzračnou a dobrou vodu, která se často ani nemusela filtrovat. Tam, kde jsme si nebyli jistí, jestli nejsou poblíž pastviny, jsme radši filtrovali.
Na jídlo jsme ale během pěti dní narazili jenom první a poslední den. Proto se hodilo nést si zásoby na celý trek a něco navíc, kdybychom se náhodou ztratili nebo zpozdili. Místo i váhu v batohu nám ušetřila dehydrovaná jídla. Vzhledem k tomu, že nám v té výšce nebylo moc dobře, jsme většinou jedli jedno jídlo do dvojice a i to jsme do sebe museli soukat. Určitě je ale fajn tuhle část nepodcenit a neodbýt se jen tyčinkou. Trek vyžaduje hodně energie.V Cuzcu jsme taky koupili plynovou kartuši, díky které jsme mohli připravit teplé jídlo.
Koupel na zakončení výpravy
Poslední den jsme dorazili do vesničky Pacchanta, kde mají místní “lázně”. Horké prameny v bazéncích, kam jsme se večer naložili, byly ta nejlepší odměna za náročnou cestu. A taky od prvního dne, kde byl tenhle bazének taky, naše jediná koupel.
Dům s nápisem pizzerie už sice dávno nefungoval, jídlo jsme tedy vyřešili velkým nákupem u místního mladíka, u kterého jsme nakonec i přespali. Vítr totiž foukal toli, že nám lámal stany a naše stavění uprostřed vesničky tak bylo pro místní spíš krásným divadlem.
Další den ráno už jsme jen seběhli z hor, vyfotili se na stejném místě jako před pěti dny a odjížděli zase zpět do Cuzca.
Celou trasu najdete tady.